Komu odpad zapáchá? Proměny odpadu v časech velkých možností

Komu odpad zapáchá? Proměny odpadu v časech velkých možností

Daniel Sosna, Barbora Stehlíková a Pavel Mašek

Odpad je plný nejednoznačností a paradoxů. Stereotypní představy o problémové nečisté hmotě, které je potřeba se zbavit, zachycují pouze zlomek významů a vztahů, jež se s odpadem pojí. Odpad může být i vytouženou komoditou, prostředkem k mocenskému vzestupu, zdrojem inspirace i kritické reflexe. V textu argumentujeme, že nejednoznačnost odpadu nabízí nečekané příležitosti pro ty, kdo je dokážou rozeznat a využít.

Když rok po Sametové revoluci Ivan Klíma publikoval svůj román Láska a smetí, zřejmě netušil, jak moc budou jeho myšlenky po třiceti letech rezonovat daleko za hranicemi krásné literatury. Nejenže jeho zážitky zřízence spalujícího zdravotnický odpad v Krčské nemocnici dobře korespondují se současnou snahou o likvidaci záplavy ochranných roušek, obleků a jiného nemocničního materiálu, ale zároveň jeho existenciální reflexe naznačila, proč má smysl o odpadu přemýšlet. Pro Klímu je odpad nesmrtelný. Lze ho nalézt ve vzduchu, vodě, na i pod zemí, mění se, pohybuje a prostupuje různorodými prostory tak dlouho, dokud nepohltí celý svět. Myšlenka nesmrtelnosti odpadu nemá nutně apokalyptické konotace. Zásadní je spíš jiná rovina: odpad je přirozenou a významnou součástí světa, se kterou je nutné počítat.

Zaklapnutím koše, zasunutím víka kontejneru či zavřením toalety člověk nechává odpad jednoduše zmizet. Neužitečná a nechtěná část reality je vytlačena do prostorů, kde nepohoršuje. Proto existují skládky, úložiště radioaktivního odpadu, odpadní jímky, ale také úložiště nepotřebných digitálních dat nebo tábory pro lidi, které jiní považují za „lidský odpad“. Na druhou stranu se odpad dokáže zviditelnit. Tu se zjeví jako pyramida ze starých praček vizuální umělkyně Michelle Lord, tu přitáhne pozornost gigantický komín spalovny za několik miliard, tu šokuje čtenáře novin zmizení tisíců tun nebezpečného odpadu nebo naopak hromadění obrovského množství plastového odpadu uprostřed Pacifiku.

Odpad má výrazný potenciál vytvářet paradoxy. Ukrýváme ho, ale zároveň zviditelňujeme ve veřejném prostoru. Je symbolem zpátečnického necitlivého přístupu, ale zároveň figuruje jako zdroj v progresivních vizích budoucnosti. Představuje zátěž a riziko, ale zároveň významnou podnikatelskou příležitost. Zabíjí mořskou faunu, ale zároveň jako hnojivo pomáhá předcházet hladomoru. Díky této vlastnosti může být prostředkem, který lze flexibilně formovat a mobilizovat k dosažení různorodých cílů aktérů, kteří se dokáží k odpadu různými způsoby vztáhnout. Podívejme se na tři konkrétní příklady, jak metamorfózy odpadu vypovídají o povaze současného světa.

Evropská unie podporuje postupný přechod k novému režimu, kterému dominuje předcházení vzniku odpadů, recyklace a využití odpadu. V oblasti komunálního odpadu to znamená postupný odklon od skládkování, důraz na třídění, recyklaci, kompostování nebo spalování, a to vše pod symbolickou taktovkou cykličnosti, která dominuje modelu oběhového hospodářství. Při střetu ideálních modelů a definic s každodenní realitou však vznikají rozpory a paradoxy. Vytváří se představa, že komunální odpad reprezentuje odpad obecně a odpovědnost za záchranu planety tak leží primárně v rukou běžných konzumentů a jejich změny životního stylu. Přitom komunální odpad tvoří pouhý zlomek celkového množství produkovaného odpadu. V ČR jde zhruba o jednu sedminu, která se krčí ve stínu podnikového odpadu. I recyklaci a využití odpadu coby vrcholy morálních ctností odpadového hospodářství je vhodné podrobit kritické reflexi. Jsou bytostně ukotveny v logice trhu, kde dynamiku interakcí formuje poptávka, zájem investorů a zisk. Jak ukázaly Catherine Alexander nebo Samatha McBride, environmentálně uvědomělé přístupy k odpadu paradoxně mívají nezamýšlené důsledky, jako jsou zvýšení poptávky po komunálním odpadu, zvýšení mobility včetně jejích dopadů nebo neefektivní „busy-ness“, který sice realizuje recyklaci, ale míjí hlavní cíle, ke kterým měla tato činnost směřovat.

Dramatické změny probíhají i v automobilovém průmyslu, kde jsou výrobci tlačeni ke snížení produkce CO2. Příklon k elektromobilitě, ale otevírá otázku, co se všemi starými automobily se spalovacím motorem. Již dnes subjekty zpracovávající autovraky dokážou kreativním způsobem pracovat s klasifikací aut a jejich částí. Pokud se vraky aut formálně označí za odpad, stanou se součástí režimu „ekologické likvidace“, která s sebou nese nejrůznější omezení a komplikace. Převoz skrze hranice do jiné země EU ale vraku umožňuje uniknout ze spárů odpadové smrti a udržet si status komodity, se kterou lze flexibilně nakládat. Stejný autovrak tedy je, nebo není odpadem podle toho, jestli tak byl formálně klasifikován, a to výrazně ovlivňuje jeho hodnotu a nakolik se jeho části vracejí zpět do silničního provozu. Klasifikace tak slouží jako prostředek, který na jedné straně umožňuje zisk v šedé zóně neformální ekonomiky, ale zároveň podporuje znovuvyužití starých dílů v duchu oficiálně propagovaného oběhového hospodářství. Jak bylo v antropologických výzkumech opakovaně argumentováno, striktní odsouzení neformální ekonomiky jako amorální je často krátkozraké.

Posledním příkladem jsou elektrozařízení, která se stávají víc a víc součástí dnešního života. Pokud vysloužilá zařízení nehromadíme v šuplících, sklepech nebo garážích, máme možnost je odvézt do sběrných dvorů nebo odložit do kontejnerů na elektroodpad. Skrze tzv. kolektivní systém pak elektroodpad dorazí k patřičnému zpracovateli. Ten dané zařízení rozebere na části a separuje jednotlivé materiály. Některé materiály atraktivní nejsou, zatímco např. z plošných spojů je možné vytěžit i vzácné kovy typu zlato, stříbro nebo paladium. Díky hodnotě, kterou tyto materiály mohou mít jako surovina, se elektroodpad rozpohyboval v mezinárodním prostoru. V posledních letech je pak konzument v severoatlantické oblasti vystaven pocitu viny za toxický odpad ohrožující vše živé v okolí skládek elektroodpadu zejména v západní Africe. Tato narace je ale jen dalším paradoxem. Emotivní obrazy oblak štiplavého dýmu a bosých Afričanů odvádí pozornost od skutečnosti, že elektroodpad z domácností je marginální ve srovnání s odpadem, který generuje průmysl při výrobě elektrozařízení. Přestože není možné přehlížet roli konzumentů, odpovědnost výrobců se z příběhu vytrácí. Zároveň tato perspektiva zdůrazňující zejména problematický import elektroodpadu do zemí Jihu přehlíží rovinu exportu surovin zpět směrem k těžkým vahám světového průmyslu. Vzhledem k povaze interakcí mezi aktéry není vůbec snadné celý obchod související s elektroodpadem rozklíčovat.

Odpad zkrátka není zřejmou a snadno ovládnutelnou částí reality. Je mnohoznačný, vzpírá se jasnému vymezení, klasifikaci a vždy je nahlížen z konkrétní perspektivy. Je problémem i šancí zároveň. Jako Jekyll a Hyde prochází rozličnými kontexty a ukazuje, že může být ledasčím a sehrát rozličné role. Stejně jako nesmrdí peníze, nemusí smrdět ani odpad. Čich se dobře adaptuje na dlouhodobé vjemy a odpad za to stojí. Skrývá v sobě tak velký potenciál, že dokáže zaujmout nejen technologické inovátory, umělce nebo architekty, ale také politiky a zejména podnikatele. Současné opatrné našlapování okolo odpadových zákonů jen potvrzuje, o jak důležité téma se jedná a co vše je v sázce.